19. až 28. března 2026 Maroko II.: Putování jihem Maghrebu k pobřeží Atlantiku a průsmyky pohoří Atlas do berberských měst na Sahaře

Zatímco naše první marocká cesta vedla především za uměleckými poklady královských měst, nová nabídka zahrnuje především turisticky méně frekventovaný, ale tím zajímavější svět jižního Maroka, jehož společnost i kultura jsou výrazně odlišné a charakterizuje je především vliv berberského etnika.

Program připravil prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D., specialista v oboru výtvarného umění a kulturní historie 16.–19. století.

Na „Dalekém jihu“, v horských polohách Atlasu a na západním předpolí Sahary, nenalezneme rozsáhlé mešity s jejich minarety, středověká arabská města s medresami, hrobkami a paláci, či okázalé intervence francouzské koloniální architektury. Jestliže na atlantickém pobřeží zůstávají dodnes patrné stopy portugalského panství, vnitrozemí zůstává zemí Berberů, v níž islám dodnes působí jen jako vnější slupka pokrývající autentický, historicky hluboko ukotvený svět původních obyvatel Maghrebu. Život i umění tu mnohem více závisí na přírodních podmínkách. Je to země klanových hradů, kaseb, rozsáhlých rodinných rezidencí, tighremtů, a opevněných klanových vesnic, kasrů. Země překvapivě úrodná i divoce krásná. Architektonické památky zde promlouvají k poutníkovi jinou, možná drsnější řečí nežli ve Fezu či v Rabatu. V tom ale současně tkví jejich půvab i jejich opravdovost. 

Oblast severozápadní Afriky, známá jako Maghreb, se vyznačuje dlouhými a pozoruhodnými kulturními dějinami. Nejstaršími známými uměleckými památkami v dnešním Maroku jsou impozantní megalitické stavby z doby kolem roku 3000 př. n. l. Od konce 2. tisíciletí předkřesťanské éry ovládali tuto část Afriky Féničané a posléze Kartaginci. Úpadek kartaginské moci během punských válek umožnil vznik polosamostatného království Mauretánie (cca 250 př. n. l. – 40 n. l.), jehož vládnoucí elity postupně přejaly vyspělou římskou kulturu. Roku 42 n. l. dal císař Claudius zřídit v této oblasti dvě nové provincie, Mauretánii Caesarijskou s centrem v Julii Caesarii (dnes Cherchel v Alžírsku) a Mauretánii Tingiskou, jejímž hlavním městem se stal dnešní Tanger. Ve stínu dominantní římské civilizace se postupně hlásila o slovo i svébytná berberská kultura. 

V 7. až 8. století ovládli celou oblast islámští nájezdníci. Arabové zde nedokázali vytvořit silný centralizovaný stát; jednotlivé oblasti spravovali místní vojenští vládci, neustále znepokojovaní nájezdy Berberů. Právě kombinace arabských a berberských prvků představuje důležitý identifikační znak kultury současného Maroka. Je však třeba přihlédnout i k tomu, že marocké dějiny se až do sklonku 15. století odehrávaly v těsném spojení s dějinami muslimy ovládaného Iberského poloostrova. Andaluské vlivy zůstávají v umění severní Afriky trvale přítomné, stejně jako nikdy nevymizela arabská komponenta z kultury dnešního Španělska. Během necelého tisíciletí se na území dnešního Maroka vystřídalo osm, respektive devět vládnoucích islámských dynastií: Idrísovci (786–921), Fátimovci a Umájovci (921–1061), Almorávidé (1061–1147), Almohadové (1147–1269), Merinidovci (1269–1465), Wattasidovci (1465–1564), Sádijci (1554–1667) a konečně Alawité. Od 15. století začali na pobřeží zakládat své opevněné osady Portugalci. V roce 1912 se Maroko stalo francouzským protektorátem, nezávislost získalo roku 1956.    

Program zájezdu:

Čtvrtek 19. března

Přílet do Marrákeše a cesta na pobřeží Atlantiku

Ve čtvtek 19.března v 05:15 hodin sraz účastníků na letišti Václava Havla v Praze, odletová hala (spojovací chodba mezi Terminály 1 a 2, pult pro cestovní kanceláře vedle chodu J, kde bude čekat zástupce cestovní kanceláře s informační cedulí UMĚLECKÝ KLUB). Odlet z Prahy pravidelnou linkou Air France přes Paříž. Přílet do Marrákeše. Po odbavení transfer autobusem do Essaouiry.

Essaouira je považována za nejkrásnější atlantické letovisko Maroka, současně plní úlohu významného rybářského přístavu. Již Féničané objevili a využívali bohaté kolonie ostranek a nachovců na zdejších ostrůvcích. Poptávka po mimořádně drahém a vzácném zdroji purpurového barviva vedla mauretánského krále Jubu II. k vybudování manufaktury, jejíž pozůstatky se dochovaly. 

Novodobá historie Essaouiry či Mogadoru se začala psát v roce 1506, kdy tu vybudovali opevněný obchodní přístav Portugalci. Místo později přešlo pod vládu sádijského sultána, stalo se jedním z center státem podporovaného pirátství a po roce 1760 bylo důkladně přebudováno podle projektů evropských architektů. Následkem uzavření přístavu v Agadiru (1765) převzala Essaouira úlohu nejvýznamnějšího střediska dálkového karavanního obchodu na této části atlantického pobřeží. V téže době se zde usídlilo množství maghrebských Židů. 

Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Essaouiře.

Pátek 20. března

Podél Atlantiku na „Daleký jih“

Po snídani v hotelu v Essaouiře prohlídka mediny, historického jádra města, zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Vstup střeží několik majestátních bran s bastiony. Původní hradby se zachovaly v malebné přístavní čtvrti (Scala du Port) a v západní části starého města (Scala de la Kasbah). Dvě hlavní ulice procházejí množstvím trhů (súků), z nichž asi nejzajímavější je Tesařské tržiště, nabízející nepřeberné bohatství rukodělných výrobků ze dřeva. V blízkosti někdejší celnice se dodnes konají každodenní dražby ulovených ryb. Pozoruhodně utvářené průčelí Velké mešity je jednou z ikon Essaouiry. 

Rybářská vesnice Tagazut si navzdory oblibě mezi alternativními turisty, zejména příslušníky hnutí hippies, dokázala uchovat idylický charakter; nedostatek sladké vody v těchto místech zabraňuje prozatím stavbě velkých hotelů. Atmosféru historické berberské pobřežní enklávy dotvářejí shluky bělostných domků a pestré rybářské loďky. 

Agadir vděčí za svůj vznik Portugalcům, kteří tu roku 1505 založili pevnost nazvanou Santa Cruz de Aguer. Ta se stala opěrným bodem pro portugalské lodě mířící podél pobřeží až do vzdálené Indie. V roce 1541 dobyl Agadir sádiovský sultán Mohammed ech Šejk a učinil z něj významné centrum obchodu se zlatem a otroky z černé Afriky a rovněž se zemědělskými plodinami, na prvním místě s cukrovou třtinou. Roku 1765 však byl přístav kvůli nepokojům vyvolaným místním berberským obyvatelstvem uzavřen postupně upadal do bezvýznamnosti.

Nový rozvoj přinesla koloniální éra, během níž se město stalo dějištěm německo-francouzského a částečně i španělského mocenského soupeření. Událost známá jako „Skok Pantera do Agadiru“, tj. vplutí německého dělového člunu SMS Panther do zdejšího přístavu (1. 7. 1911), vyvolala tzv. Druhou marockou krizi a eskalovala mezinárodní napětí v předvečer první světové války. 

V noci na 29. února 1960 zničilo Agadir rozsáhlé zemětřesení. O život přišlo na 15 000 lidí, tj. třetina veškerého obyvatelstva, zničeno bylo na 3600 budov. Mladý král Hasan II. dal vzápětí popud k vybudování nového města, které se mělo stát urbanistickou vizitkou nezávislého Maroka. Z původní zástavby se dochovaly pouze zříceniny citadely (kasby), vybudované Sádiovci v 16. století. Nabízí se odtud působivý pohled na nový Agadir.

Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Agadiru.

Sobota 21. března

Do srdce Antiatlasu

Snídaně v hotelu v Agadiru, poté podle časových možností prohlídka města. 

Cesta do vnitrozemí vede planinou kolem řeky Souss, úrodnou rovinou s proslulými mandlovými háji. V okolí přehrady M’zal, situované do údolí v západním pásmu Antiatlasu, se nabízí řada nádherných výhledů. Oblast je domovem berberského kmene Ammelů, jehož příslušníci jsou zdatnými zemědělci. Háje datlových palem tu nalézáme i v nadmořských výškách přes tisíc metrů. Městečka a vesnice tu připomínají sídla v oázách; domy vynikají charakteristickou růžovou, červenou a okrovou barevností.

Kasba Tizurgan je starobylá mohutná berberská sýpka ležící na vrcholu jednoho z kopců. Vzhledem k relativní odlehlosti těchto končin si zdejší obyvatelstvo uchovalo mnoho z tradičního způsobu života. Berbeři tu jsou dodnes často polokočovníky, kteří se část roku pohybují za svými stády. Obdělávání půdy v hornatém terénu znesnadňují časté eroze, proto se na svazích budují terasy, které zabraňují sesuvům. Regionálním centrem je městečko Tafraut. Zde se lze dosud setkat s tradičními berberskými stavbami. Na rozdíl od jiných částí Maroka nejsou příbytky Berberů z jazykové skupiny Šelha soustředěny kolem ústředního dvora. Převládají masivní, nejčastěji trojpodlažní kamenné stavby kubického tvaru s plochou střechou, jejichž fasády místy zdobí pravoúhlé a trojúhelníkové motivy vytvářené z proložených plochých kamenů; původně šlo o ochranu před zlými silami. 

Nad Tafrautem vysoko ční tzv. Malované skály, hřeben Džebel Lekst, masiv z narůžovělé žuly, který doslova vyrůstá z drolivého pískovce. 

Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Tafrautu.

Neděle 22. března

Vysokým Atlasem k branám Sahary

Snídaně v hotelu v Tafrautu, poté celodenní přejezd do Zagory. 

Během dlouhé cesty severovýchodním směrem přejedeme z masivu Antiatlasu do Vysokého Atlasu. Po cestě se podle časových možností zastavíme v Taliouinu, místě známém jako středisko produkce marockého šafránu, nazývaného zde „červeným zlatem“. Naše pozornost bude patřit také Taznachtu, sídlu proslaveného trhu s berberskými koberci. 

Zagora, nazývaná „Branou Sahary“, byla kdysi významnou křižovatkou karavanních cest (pouť do Timbuktu odtud trvala pouhých 52 dnů). V 11. století tu Almorávidé založili pevnost, jejíž zbytky se dochovaly na kopci nad městem. 

Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Zagoře.

Pondělí 23. března

Sahara: krajinou skal, kaňonů a oáz  

Snídaně v hotelu v Zagoře.

Cestu na sever, která vede scénickou kamenitou pouští, lemují výšinné pevnosti, kasby. Střežily někdejší karavanní cesty spojující atlantické a středomořské pobřeží se subsaharskou Afrikou. 

Džebel Saghro je skalní masiv s charakteristickými stolovými horami. Geologické podmínky spolu s půvabem místní přírody daly oblasti přezdívku „Marocké Monument Valley„.  Cenné jsou zdejší paleontologické i archeologické nálezy; historická kulturní krajina v předpolí Sahary byla osídlena a obdělávána už v pravěku. Vedle zbytků sídel se na některých místech dochovaly i skalní kresby zobrazující gazely a pštrosy. 

Naše další cesta povede oázami s rozsáhlými háji datlových palem k soutěsce Todra, představující jednu z největších přírodních zajímavostí jižního Maroka. Stejnojmenná řeka tu v průběhu stamilionů let vyhloubila průrvu napříč Vysokým Atlasem, kterou každé jaro odtéká množství vody z tajícího sněhu na vrcholcích. Skalní stěny se nad hladinou řeky tyčí do výše 400 metrů a v nejužším místě je od sebe dělí zhruba deset metrů. 

Tinerhir leží ve výšce 1300 metrů nad mořem. Ve zdejší oáze, jíž vévodí zbytky staré kasby, se dochovaly původní berberské domy vybudované z hlíny. Jsou prosté jakéhokoliv dekoru a vyznačují se strohými tvary a takřka pevnostním charakterem. Tinerhir byl jedním z center mocného berberského klanu Glawa a dnes se zde vyrábí a prodávají zejména zlaté šperky. 

 Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Tinerhiru.

Úterý 24. března

Cestou tisíce kaseb

Po snídani v hotelu v Tinerhiru odjezd do údolí řeky Dadès a dále mimořádně působivou krajinou. Budeme se pohybovat v nadmořské výši kolem 1700 metrů, v kraji charakteristických ksarů, opevněných hliněných vesnic, které této trase propůjčily jméno Cesta tisíce kaseb. Tato sídla, z nichž nejznámější je Ait Arbi, dokonale souzní s přírodou. Nad plochými střechami okrově zbarvených domů se tyčí hranaté, vzhůru se zužující věže, ne nepodobné věžím středověkých katedrál.

Rovněž řeka Dadès vytvořila hluboký kaňon. Dochovalo se v něm několik vesnic s původní zástavbou, osídlených příslušníky polonomádských berberských kmenů Haddidou a Merghad. Hlavním stavebním materiálem je zde kámen, hlína se užívá jen k povrchovým úpravám stěn a jako střešní krytina. Kamenné desky v nárožích střech mají ochraňovat obyvatele před silami temnot.

Boumalne je regionální centrum při vstupu do soutěsky řeky Dadès, známé pěstováním růží a výrobou parfémů. Vyznačuje se rovněž osobitou historickou architekturou. Zdejší domy, vystavěné ze směsi dusané hlíny a drobného kameniva, dosahují mimořádných rozměrů a připomínají paláce či malé hrady. Jednotlivé obytné komplexy (tighremty) nejsou samostatně opevněné, ale k jejich pevnostnímu vzhledu přispívají masivní nárožní věže.  

Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Boumalne.

Středa 25. března 

Z pouště do Marrákeše cestou berberských pevností

Snídaně v hotelu v Boumalne, odjezd jihozápadním směrem. 

Řeka Draâ, důležitá trasa obchodních karavan a současně tepna velmi úrodného kraje, byla známá již starým Řekům pod jménem Darados. Draâ je nejdelší řekou Maroka (1150 km). Poměrně dlouhou cestu jejím údolím zpestří pohledy na úchvatnou krajinu a pitoreskní berberské vesnice.

Skura stojí za návštěvu kvůli své monumentální kasbě, rezidenčnímu komplexu, který navzdory svému archaickému vzezření vznikl až ve 20. století. Vybudoval jej mocný berberský šejch El Glawí, který se na čas stal, díky obratné kolaboraci s Francouzi, faktickým vládcem jižního Maroka. Kasbu posléze propůjčil jako oficiální sídlo jednomu ze svých místodržících (kalifů). Rozsáhlý areál obehnaný zdí zahrnuje vedle zbytků starších staveb také zahradu, lázně, stáje a rozsáhlá vnitřní nádvoří. Stavebním materiálem je tradiční hlína doplněná drobným kamenivem. V architektonickém dekoru se vedle tradičních berberských motivů objevují i netypické prvky, například slepé oblouky, které se vyskytují spíše na stavbách v severním Maroku.

Warzazát, dávná křižovatka karavanních cest a později posádkové město Cizinecké legie, je dnes známé jako centrum marockého filmového průmyslu, především díky atraktivním lokacím, které je obklopují. Nejvýznamnější památku představuje Kasba Taurirt, hlavní rezidence El Glawího. Obrovský rezidenční komplex z dusané hlíny je po architektonické stránce kombinací tradičních berberských motivů a Evropou ovlivněných prvků, jako jsou třeba nezvykle velká okna a arkýře.

Ksar Ait Benhaddou je zřejmě nejčastěji fotografovanou a filmovanou stavební památkou jižního Maroka. „Zahrál“ si mimo jiné v Lawrencovi z Arábie, Gladiátorovi, či ve Hře o trůny. Pitoreskní shluk obytných komplexů (tighremtů), jemuž dominuje kasba z 18. století, doplňují některé nepůvodní prvky, například obrovitá vstupní brána byla postavena pro potřebu produkce filmu Honba za diamantem, aby skrze ni mohl proletět Michael Douglas s letadlem. Přesto si tato drůza lidských sídel, která je součástí světového kulturního dědictví UNESCO a postupně se restauruje, zasluhuje pozornost. Jde o starou sídelní strukturu, která vyrůstala postupně. Největší a nejzdobnější tighremty, opatřené nárožními věžemi s bohatým dekorem, stojí po obvodu ksaru, vznikly tedy nejpozději. Neuspořádané půdorysné schéma je dědictvím urbanismu charakteristického pro horské oblasti. Vzhledem k chladnému klimatu postrádají domy stinné vnitřní dvory, známé z městských rijádů. Masivní zdi, tvořené směsí hlíny, kamínků a slámy, mají za úkol uchovávat teplo uvnitř, nikoliv izolovat před ním stavbu zvenčí. Z kamene vyzděná spodní podlaží sloužila jako stáje a sklady, zatímco kuchyně a obytné místnosti byly umístěné ve vyšších polohách. Ploché střechy nesou prostorné terasy. V nárožních věžích se nalézají malé komůrky, využívané snad jako strážnice nebo zbrojnice. Přestože bylo ve vesnici v provozu několik mešit, netyčí se nad ní ani jeden minaret.  

Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Marrákeši.

Čtvrtek 26. března

Pod nejvyšší vrcholy Atlasu

Snídaně v hotelu v Marrákeši, poté odjezd na jih, k horskému masivu Tubkal, nejvyššímu pásmu Vysokého Atlasu. 

Asni (1160 m n. m.) je východiskem horských túr na vrcholky a do průsmyků Tamatert a Mzic. Z přilehlého údolí se otevírají spektakulární pohledy na nejvyšší horu Maroka, Džebel Tubkal (4165 m n. m.; současně nejvyšší vrchol severní Afriky). Pod rozeklanými štíty velehor se v nižších polohách rozkládají mandlové a třešňové sady mezi terasovitými políčky. 

Mulaj Brahim představuje jedno ze svatých měst marockých muslimů. Každoročně sem směřují davy zbožných poutníků, kteří se u hrobu stejnojmenného marabuta (svatého muže) modlí za uzdravení, případně za úspěšné zplození a zrození potomků. Uctívání hrobů muslimských „světců“, které se v Maghrebu datuje už od 15. století, je silnou tradicí, která stojí v protikladu k závazným naučením islámu. 

Náhorní plošina Kik, „Marocké Švýcarsko“ je pozoruhodná, dosud jen málo turistifikovaná oblast, obklopená štíty Vysokého Atlasu a osídlená vesnicemi s kamennými domy, mezi nimiž se pasou stáda ovcí, koz a oslů. Cesta zpět vede podél scénicky položené přehrady Lalla Takerkust, vybudované za francouzského protektorátu. Dnes je to jedno z mondénních letovisek v okolí Marrákeše. 

Večeře a nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Marrákeši.

Marrákeš je centrem jižního Maroka a jedním ze čtyř marockých královských měst. Jeho předchůdcem byl vojenský tábor, který zde založil v roce 1065 Abú Bakr z dynastie Almorávidů. Město se rozvíjelo i poté, co jej roku 1147 dobyl almohadský chalífa Abd el Mumen. Další islámské dynastie obohatily Marrákeš o pozoruhodná architektonická díla; reprezentativní budovy v evropském stylu zde byly vystavěny během francouzského protektorátu. Na přelomu 60. a 70. let 20. století proslulo město jako centrum hnutí hippies.

Pátek 27. března

Tržiště, paláce a medresy města Marrákeše

Snídaně v hotelu v Marrákeši. Poté celodenní prohlídka Marrákeše. Historické jádro města, medina, charakteristické svými okrovými fasádami, se dělí na severní část, v níž jsou soustředěna také tržiště (súky), a na část jižní zvanou Kasba. Zhruba v polovině mezi nimi leží trojúhelníkové náměstí Džema el Fna, centrum společenského života Marrákeše, považované za jedno z nejzajímavějších míst v celém Maroku. V blízkosti se tyčí monumentální minaret mešity Kutubija z almohadské doby. 

Mezi nejzajímavější památky severní Mediny (a současně celého Maghrebu) náleží pozůstatky komplexu rituálních lázní Kubba Barudžin (kolem 1120), skvost islámské architektury pozdně almorávidské epochy. Stavba představuje unikátní ukázku přechodného stylu mezi umájjovským uměním Andalusie a maurským slohem. Rovněž blízká Ben Jussufova medresa (islámské náboženské učiliště), založená v polovině 14. století a bohatě zdobená mramorem, keramickými obklady a vyřezávaným cedrovým dřevem, je skutečnou ikonou andalusko-arabské architektury. 

Hradby kolem jižní části Mediny prostupuje několik okázalých bran, z nichž za nejkrásnější se považuje kamenná Báb Agnau (konec 12. stol.), s působivou ornamentální výzdobou a citáty z Koránu v kúfickém kaligrafickém písmu. Součástí památkové zóny je dále Mešita Kasba, původem z 12. století, přestavěná v 16. a znovu v 18. století. V její někdejší zahradě se nalézají hroby členů sádijské dynastie (konec 16. století). Dokonale vytříbená, harmonická architektura založená na promyšlené kombinaci výzdobných prvků a použitých materiálů (kamene, dřeva, štuku a keramiky) patří k vrcholům maghrebského umění. Pro svou „andaluskou“ eleganci a vytříbenost jsou tato mauzolea srovnávána se Lvím nádvořím paláce v Granadě, které je ovšem o tři staletí starší. 

Palác Bahia pochází z konce 19. století a představuje skvělou ukázku pozdního andalusko-maurského stylu. Byl původně vybudován pro alawitského prince, který sídlil v Marrákeši jako vezír, později sloužil jako rezidence francouzského správce protektorátu, maršála Lyauteye. Přestože vybavení není většinou původní, dává palác dobrou představu o uspořádání typického marockého rijádu, stavebního komplexu soustředěného kolem vnitřních nádvoří a zahrad. Současná expozice zajímavě přibližuje život marocké společenské elity v minulosti.   

Západně od městského jádra se rozkládá zahrada Menara, vybudovaná již za Almohadů a do dnešní podoby uvedená za vlády alawitského sultána Mohammeda Ben Abd er Rahmana ve druhé polovině 19. století. Z původní

Večeře a nocleh v hotelu v Marrákeši. Pro zájemce možnost večerního výletu na náměstí Džema el Fna a zpět do hotelu (platba v hotovosti na místě, cena dle počtu zájemců). 

Večeře a nocleh v hotelu v Marrákeši.

Sobota 28. března

Odlet do Prahy

Po snídani v hotelu v Marrákeši transfer na letiště. Odlet ve 14:05 hod přes Paříž. Předpokládaný přílet do Prahy ve 22:40 hodin. 

Cena 48 590 Kč pro členy Uměleckého klubu, Klubu přátel GHMP, Klubu přátel Stavitelů katedrál a Klubu Academia a cena 49 680 Kč pro ostatní zájemce zahrnuje letenku včetně tax do Marrákeše a zpět pravidelnou linkou letecké společnosti AIR France. (V ceně letenky 1 zavazadlo do 30kg k odbavení do nákladového prostoru, jedno příruční zavazadlo do 8kg nepřesahující rozměry 56 x 45 x 25 cm, odbavení na odbavovací přepážce a základní studené nápoje během letu.); veškeré náklady spojené s autobusovou přepravou v Maroku; marockého průvodce po celou dobu zájezdu; místní průvodce v Essaouiře, Agadiru a Marrákeši; 1x ubytování s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Essaouiře; 1x ubytování s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Agadiru; 1x ubytování s polopenzí ve tří nebo čtyřhvězdičkovém hotelu v Tafraouts; 1x ubytování s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Zagoře; 1x ubytování s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Tinghiru; 1x ubytování s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Boumalne de Dades a 3x ubytování s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Marrákeši. Vždy pokoj pro 2 osoby s koupelnou a WC. Příplatek za jednolůžkový pokoj činí 6 330 Kč.

Dále je v ceně zahrnuto zdravotní a cestovní pojištění, místní taxy, výklad historika umění, osobní audio-guide systém a následující vstupy: Marrakech: Bahia Palace, Saadian Tombs, Ben Youssef Medersa & Qubba Baroudiyine Ouarzazate: Kasbah Taourit.

Pojištění storna zájezdu lze sjednat za 1 340 Kč. Další vstupné je nutno uhradit z vlastních prostředků (doporučená částka včetně osobní útraty je 300 EUR). Cena nezahrnuje náklady na místní MHD. Částku na spropitné za služby ve výši 100 EUR vybere průvodce od účastníků při srazu na letišti. Zájezd je koncipován pro maximální počet 30 klientů.